Malá slečna mezi ploty

Přišel čas, kdy Malé slečně začalo táhnout na druhý rok a tak jsme se rozhodli podstoupit s ní hudební křest a vyrazit po delší rodičovské pauze znovu mezi bohnické ploty. Vzhledem k programu jsme nakonec zvolili metodu V sobotu do JuldyFuldy na pravěká zvířata - v neděli na rokec. Protože sobotní výlet dopadl podle nejlepších předpokladů - Malá slečna poletovala mezi obřím opičákem, medvědem i mamutem naprosto spokojená a jen občasný křik puštěný z reproduktorů jí donutil utíkat se schovat zpátky k nám, nic nebránilo vyrazit v neděli do víru rokenrolu. Pravda, cesta MHD se neobešla bez komplikací, už jsme prostš zapomněli jak narvané autobusy do Bohnic v době festivalu jezdí, takže my i ostatní kočárkáři jsme se snažili udržet všechny naše ratolesti v neslisovaném stavu všemi možnými způsoby. Ale malé děti působí i v koncentrátu rokckových příznivců jako katalyzátor našich lepších vlastností, takže se všichni chovali k sobě ohleduplně a žádný trpaslík nedošel cestou újmy. Festival naštěstí už změnil starý způsob prodeje vstupenek na místě u jednoho stolu, takže ani fronty na lístky se nekonaly a ještě jsme jako kočárkáři dostali možnost projít rychlým vstupem, takže jsme za pár chvil už byli přímo v cetru dění. No není divu, že se v Bohnicích ke kočárkářům chovají hodně vstřícne, letmý pohled do publika dával jasně na jevo, že tady to je hodně rodinný mejdan - bývalí zasloužilí členové pódiovým kotlů před deseti lety se z větší části zřejmě přetavili v neméně zasloužilé rodiče, takže kočárky, nosítka i samotní trpaslíci byli vidět na každém krku a v nejroztodivnějších variacích. Většina rodičů pojala svojí účast v rámci svých možností jako piknik, takže děti poskaovali kolem rozložených dek a překvapovali své rodiče všemožnou činností. My jsme jako první hledali zadní pódium s Blue Effectem. Ten se mi ve svém omlazené podobě líbí čím dál víc, Ole a jejím uším tentokrát chyběly říznější kytary, protože hráli akustický set. Malá slečna si užívala sluníčka a na rozjezd vyžadovala sušenku. Problémy se objevily trochu později, protože naše rokerka si ještě ten den nestihla dát šlofíčka, což je kolem třetí odpoledne vždycky předzvěst k horší náladě a občasnému křiku. Nicméně jsme zvládli i tradiční coververzi Personal Jesus od Depešáků. Protože nás další program nehnal hned nikam na další pódium, prošli jsme obvyklým tržištěm a mlýnicí krámků podél hlavní cesty. Já jako hlava rodiny jsem si koupil nelkoholické pivo - znalci vědí, že žádné jiné se tady už nějakou dobu nečepuje - a vyrazili jsme. Malá slečna znalá vyjímečnému ochutnávání pěny doma si střídavě namáčela prst do pěnové peřiny v kelímku a střídavě se dožadovala další spolupráce na téhle činnosti, to když jsem se rozhodl napít sám. Po nějaké době jsem přestal neprozřetelně spolupracovat. Následně tak díky tomu ostatní návštěvníci festivalu mohli vidět v pravdě svatou trojici - rodiče tlačící po chodníku kočárek a dítě usedavě z kočárku křičící z slovo, které jí ve volné chvilce naučil děda: "Pííívo, pííívo, píííívo !!!" Naštěstí jsme i s touhle flšinetovou písničkou zvládli projít tržiště bez toho že by se o naší výchovu začala zajímat policie. Vrátili jsme se na poslechnout si na stejném pódiu Tomáše Kluse - na něj bylo diváků znatelně víc než na Blue Effect, takže i parkování s kočárkem bylo o něco složitější. Malá slečna se zajímala spíš o dění kolem a navazoval pofiderní přelétavé známosti s okolními kočárky. Snad by věnovala více pozornosti kapele Plexis, bohužel cestou přes areál se Ola rozhodla otestovat naše pokroky v oblasti čůrání na povel. Akce tato dopadla bohužel polovičním neúspěchem - Malá slečna přešla bez valné pozornosti pokyn: "Pěkne se teď vyčůrej." Zato brilantně zareagovala na druhý povel: "Tak nic, ale ne že se teď tady počuráš." doprovázený oblékacím procesem. Vodní proud následoval během pěti vteřin. Koupily to botičky a kalhoty, naštěstí Olu jako zkušenou matku nemohla potřeba výměny textilie zaskočit a ostatní obstaral táta a improvizovaná sprcha u venkovních korýtek na umytí. Malá slečna sice vyžadoval, abychom se ke sprše ještě vrátili a odmítala chvíli usednout do kočárku, nicméně slabý odpor jsme zlomili a přemístili se definitivně k hlavnímu pódiu, kde začala hrát Vypasaná fixa a to s výhledem na závěrečné vystoupení Davida Kollera. Našli jsme si volný plácek, rozbalili dek a piknikovali stejně jako ostatní kolem. Malá slečna poletoval kolem nás a její hlavní zábavou bylo deku co nejvíc pošlapat a zmuchlat, případně se přitom do rytmu muziky přerazit o naše nohy a volným pádem nás zalehnout. S pauzou mezi Fixou a Kollerem jsem se přestěhovali blíž pódiu a závěrečný set už Marétka střídala místo na našich zádech, tancování kolo kolo mlýnský, pitím a hraním na bubáka pod dekou. Bohnice si tedy naše rodina letos užila víc než symbolicky. Rozhodně dobrou zprávou pro nás je, že Malá slečna vydrží na podobné akci bez velkých problémů vlastně celé odpoledne. Na cestu domů jsme vyrazili radši už během Kollerových přídavků a podařilo se nám nastoupit asi do posledního autobusu, který ještě asi ujel hlavnímu náporu po skončení festivalu - naplnil se až na druhé zastávce. Malá slečna vypadala doma mnohem svěžejší než táta s mámou, ale to asi nikoho ze zasloužilých rodičů nepřekvapí. Všechno tedy nasvědčuje tomu že tenhle koncert nebyl pro nikoho z nás rozhodně poslední :)

Smrtka počkat nemůže

Když jsme na posledním pánském čundru KPSOS putovali krajem Milešovky, kterou kromě jiných proslavil známý český horolezec Sváťa Pulec, zvaný Bivak, zastavili jsme se pod kopcem v Milešově v hospodě, která je tak nějak přilepená k fotbalovému hřišti. Zrovna ten víkend probíhal v kraji memoriál Sváťi Pulce - turistická trasa ve stopách historické postavy stovřené mýtickou postavou Járou Cimrmanem. V hospůdce měli i fotografie věnované Žižkovskému divadlu a seznam všech herců během jeho historie. Pod každou fotkou bylo umístěné datum narození, doba působení a u některých i datum úmrtí. Už jsem nad tím přemýšlel několikrát - kdy se stane, že za Cimrmanem odejde někdo další z těch, bez kterých si už humor nedovedu představit. I "benjamínkové" souboru jsou přece jen už pánové s šedinami, o otcích zakladatelích nemluvě. A znovu se mi tahle myšlenka vynořila dva týdny zpátky, při sledování jednoho novějšího záznamu z představení - Kdy si ten mladej sekáč, co se nezakecá, začne vybírat znovu svou daň v tomhle ansámblu? Človíčku, človíčku, chtělo se mi brečet v neděli, když jsem pustil internet a pochopil tu zlou,zlou, ošklivá věc. Přišlo mi, jako bych to snad přivolal. Nedokázal jsem pochopit, že Ladislav Smoljak skutečně zemřel - ten, kterému ve filmech hrají v očích ohníčky radosti ze života a hlas mu přitom lehce nakřáple zvoní. Jak hloupě v té chvíli hlava s tím mladým sekáčem licituje - prož zrovna on mezi prvními? Další dny pak ukázaly, že to pro ty nejbližší nebyl náhlý a nečekaný odchod, že se jen rodině a přátelům pořadilo obelstít bulvár a uchovat člověku klid na práci a rodinu. A jak řekl Zdeněk Svěrák - Já jsem pozůstalý, nechte mne truchlit. Je těžké si jen představit, jak skutečná místa i repliky ve hrách bodou teď smutnější a v přítmí paměti se objeví vzpomínka - jak se lidé smáli tehlé větě vyslovené panem Smoljakem. A v hlavě se mi, i když o to vůbec nestojím, promítá scéna z Nejisté sezóny - ta Smrtka se teď bude blbě hrát. Při všem tom smutku vidím i tu pozitivní skutečnost. Je velké štěstí, že autor, jakým byl Ladislav Smoljak, žil a tvořil v naší době a že spolu s ostatními dokázali to, co dokázali. Cimrmani svým humorem a brilantním jazykem nejen baví, ale taky vychovávají kolikátou generaci Čechů a to i k takovým věcem, které by v jiném kontextu vyzněly obstarožně nebo naivně. Vždyť kde jinde jsme ochotní se bavit a přitom poslouchat úryvky z veršů, operet případně exkurz do života klasických a dnes už pro mnohé nečitelných českých spisovatelů. Nebo geniální (alespoň pro mě) hra Hymna - těžko najít zábavnější výklad původu a historie naší státní hymny. Je samostatným dílem Smoljaka,ale  poetika apokryfického vyprávění je tu stejně patrná - zasazená ještě víc do skutečných reálií, které všichni známe. Cimrmanovské pojetí vlastenectví, které řečeno s autorem - předkládají veselou, zábavnou formou - dokáže zapustit kořeny mnohem víc, než hraně patetické projevy politiků. Proto cimrmanology považuju ne jen za herce, scénáristy, režiséry, ale pro mne, ať to zní jakkoliv pateticky, skutečné národní buditele  - ve smyslu jakému se učí na školách. Oni dokázali zachovat tolikrát vysmívaný nebo zneužívaný pojem vlastenectví i v dnešní době, paradoxně nebo možná spíš naopak právě na základu báje o zneuznaném českém géniovi, což je možná ta nejoblíbenější charakteristika nás samých, kterou si tak rádi hýčkáme. Děkuji Vám, pane Smoljaku a nashledanou ... nashledanou.

Pánové a dámy, zadejte se !

Do prvních týdnů nového roku vstoupila redakce PZ lesklá na duchu a korodující na těle, ale jako krok směrem ke svým čtenářům jsme se rozhodli odpovědět si i za Vás na vtíravou lednovou otázku - jaký bude ten letošní rok? Tak především bude taneční. Jakkoliv tato zpráva zní neuvěřitelně, důkazy na sebe nenechávají dlouho čekat. Věrni současným trendům, kdy hvězdy také tančí, vstupuje vaše redakce se svou podruhyní Olgou do světa rytmu a vysokých podpatků. Již jen dny nás dělí od vstupu na taneční parket. Stane se tak na reprezentačním plese KC Novodvorská a to již tento víkend. Vládnout budou 30. léta a tedy zejména swing. Po legendární dvojici Michal - Mája a solitérním mistrovi pánevních rotací doktoru Holubovi věru nebudeme mít jednoduchou pozici, vždyť naše střevíce již nejednu zimu neochutnaly rytmů rumby či foxtrotu, leč nezdolná vůle a odhodlání doufejme dokáží zázraky. Ve snaze po zdokonalení našich již tak ladných pohybů šáhl redakční šotek po dálnici internetu. A tady tancechtivé chodidlo narazilo! Osvěžit si zde zapomenuté taneční dovednosti není zdaleka tak jednoduché. Odkazů na taneční lektory a oddíly je přehršel, rad pro amatéry naopak pohříchu šafránovitě. Kde že tedy amatérský nadšenec může najít alespoň nějaké poučky pro své lakýrky? Přijmětě pozvání na krátký exkurz.    Začněme u nás doma. Asi nejužitečnější by mohla být Tichu page, osobní stránky s částí věnovanou tanci. Jsou tu i výuková videa k jednotlivým tanečním figurám, bohužel většina z nich je přístupná jen přes heslo (pro kamarády). Kromě této existuje ještě stránka jistého Wráti s textovým popisem některých tanečních kroků. Zde je tedy pro neznalého nováčka nutná určitá míra představivosti. Posledním českým zdrojem je Dancesport.cz, kde se amatér může na videonahrávkách alespoň pokochat tím, jak může vypadat brouzdání parketem profesionálně. A co si pro nás připravilo zahraničí? Očekáváte informační nápor? Samá voda. V angličtině existují jednoduché stránky Ballroom Dance Lesson s popisem některých tanečních kroků a jednoduchými animacemi. Pár stránek existuje o stručné historii, k nalezení je také sbírka tanečních klipartů, řada výukových DVD za patřičnou cenu a to je víceméně všechno. Teda bylo by - nebýt odkazu na Dance Life, kde jsou ke stažení pěkně roztříděné taneční skladby v midi formátu. A nakonec tu máme to nejlepší. Sharewarový výukový program s jednoduchým názvem Dance a pozor fanfára - stránky Fred Bolder's Ballroom Site , kde je ke stažení další program - DansCAD a kromě něj i midi skladby, popisy tanečního držení, odkazy atd. Teď už stačí jen trpělivost a zkoušet a zkoušet. Což nyní víceméně provádí i vaše redakce.