Malá slečna mezi ploty

Přišel čas, kdy Malé slečně začalo táhnout na druhý rok a tak jsme se rozhodli podstoupit s ní hudební křest a vyrazit po delší rodičovské pauze znovu mezi bohnické ploty. Vzhledem k programu jsme nakonec zvolili metodu V sobotu do JuldyFuldy na pravěká zvířata - v neděli na rokec. Protože sobotní výlet dopadl podle nejlepších předpokladů - Malá slečna poletovala mezi obřím opičákem, medvědem i mamutem naprosto spokojená a jen občasný křik puštěný z reproduktorů jí donutil utíkat se schovat zpátky k nám, nic nebránilo vyrazit v neděli do víru rokenrolu. Pravda, cesta MHD se neobešla bez komplikací, už jsme prostš zapomněli jak narvané autobusy do Bohnic v době festivalu jezdí, takže my i ostatní kočárkáři jsme se snažili udržet všechny naše ratolesti v neslisovaném stavu všemi možnými způsoby. Ale malé děti působí i v koncentrátu rokckových příznivců jako katalyzátor našich lepších vlastností, takže se všichni chovali k sobě ohleduplně a žádný trpaslík nedošel cestou újmy. Festival naštěstí už změnil starý způsob prodeje vstupenek na místě u jednoho stolu, takže ani fronty na lístky se nekonaly a ještě jsme jako kočárkáři dostali možnost projít rychlým vstupem, takže jsme za pár chvil už byli přímo v cetru dění. No není divu, že se v Bohnicích ke kočárkářům chovají hodně vstřícne, letmý pohled do publika dával jasně na jevo, že tady to je hodně rodinný mejdan - bývalí zasloužilí členové pódiovým kotlů před deseti lety se z větší části zřejmě přetavili v neméně zasloužilé rodiče, takže kočárky, nosítka i samotní trpaslíci byli vidět na každém krku a v nejroztodivnějších variacích. Většina rodičů pojala svojí účast v rámci svých možností jako piknik, takže děti poskaovali kolem rozložených dek a překvapovali své rodiče všemožnou činností. My jsme jako první hledali zadní pódium s Blue Effectem. Ten se mi ve svém omlazené podobě líbí čím dál víc, Ole a jejím uším tentokrát chyběly říznější kytary, protože hráli akustický set. Malá slečna si užívala sluníčka a na rozjezd vyžadovala sušenku. Problémy se objevily trochu později, protože naše rokerka si ještě ten den nestihla dát šlofíčka, což je kolem třetí odpoledne vždycky předzvěst k horší náladě a občasnému křiku. Nicméně jsme zvládli i tradiční coververzi Personal Jesus od Depešáků. Protože nás další program nehnal hned nikam na další pódium, prošli jsme obvyklým tržištěm a mlýnicí krámků podél hlavní cesty. Já jako hlava rodiny jsem si koupil nelkoholické pivo - znalci vědí, že žádné jiné se tady už nějakou dobu nečepuje - a vyrazili jsme. Malá slečna znalá vyjímečnému ochutnávání pěny doma si střídavě namáčela prst do pěnové peřiny v kelímku a střídavě se dožadovala další spolupráce na téhle činnosti, to když jsem se rozhodl napít sám. Po nějaké době jsem přestal neprozřetelně spolupracovat. Následně tak díky tomu ostatní návštěvníci festivalu mohli vidět v pravdě svatou trojici - rodiče tlačící po chodníku kočárek a dítě usedavě z kočárku křičící z slovo, které jí ve volné chvilce naučil děda: "Pííívo, pííívo, píííívo !!!" Naštěstí jsme i s touhle flšinetovou písničkou zvládli projít tržiště bez toho že by se o naší výchovu začala zajímat policie. Vrátili jsme se na poslechnout si na stejném pódiu Tomáše Kluse - na něj bylo diváků znatelně víc než na Blue Effect, takže i parkování s kočárkem bylo o něco složitější. Malá slečna se zajímala spíš o dění kolem a navazoval pofiderní přelétavé známosti s okolními kočárky. Snad by věnovala více pozornosti kapele Plexis, bohužel cestou přes areál se Ola rozhodla otestovat naše pokroky v oblasti čůrání na povel. Akce tato dopadla bohužel polovičním neúspěchem - Malá slečna přešla bez valné pozornosti pokyn: "Pěkne se teď vyčůrej." Zato brilantně zareagovala na druhý povel: "Tak nic, ale ne že se teď tady počuráš." doprovázený oblékacím procesem. Vodní proud následoval během pěti vteřin. Koupily to botičky a kalhoty, naštěstí Olu jako zkušenou matku nemohla potřeba výměny textilie zaskočit a ostatní obstaral táta a improvizovaná sprcha u venkovních korýtek na umytí. Malá slečna sice vyžadoval, abychom se ke sprše ještě vrátili a odmítala chvíli usednout do kočárku, nicméně slabý odpor jsme zlomili a přemístili se definitivně k hlavnímu pódiu, kde začala hrát Vypasaná fixa a to s výhledem na závěrečné vystoupení Davida Kollera. Našli jsme si volný plácek, rozbalili dek a piknikovali stejně jako ostatní kolem. Malá slečna poletoval kolem nás a její hlavní zábavou bylo deku co nejvíc pošlapat a zmuchlat, případně se přitom do rytmu muziky přerazit o naše nohy a volným pádem nás zalehnout. S pauzou mezi Fixou a Kollerem jsem se přestěhovali blíž pódiu a závěrečný set už Marétka střídala místo na našich zádech, tancování kolo kolo mlýnský, pitím a hraním na bubáka pod dekou. Bohnice si tedy naše rodina letos užila víc než symbolicky. Rozhodně dobrou zprávou pro nás je, že Malá slečna vydrží na podobné akci bez velkých problémů vlastně celé odpoledne. Na cestu domů jsme vyrazili radši už během Kollerových přídavků a podařilo se nám nastoupit asi do posledního autobusu, který ještě asi ujel hlavnímu náporu po skončení festivalu - naplnil se až na druhé zastávce. Malá slečna vypadala doma mnohem svěžejší než táta s mámou, ale to asi nikoho ze zasloužilých rodičů nepřekvapí. Všechno tedy nasvědčuje tomu že tenhle koncert nebyl pro nikoho z nás rozhodně poslední :)

Na Háje dorazila rodinná idyla

Tak už to přišlo a páně Čobanovic rodinka se v pátek ráno rozrostla o Anežku. Očekáváná událost přišla nečekaně o pár dnů dřív, nicméně podle zpráv šťastného taťky se s nastalou situací obě holky provaly statečně a úspěšně. Shoda náhod tak sobotní oslavu Myšákových narozenin rozšířila o nezanedbatelný motiv a když se do kola přidal i Pavel, který slavil narozky právě ten den, bylo v restauraci Karolína zaděláno na skutečně bohatýrskou jízdu. Snad i fakt, že jsme Markétku předali na Hájích do péče prarodičů a Páti, nás dovedl k úlevnému pocitu, že jsme pro její spokojený večer udělali maximum a tenhle úlevný pocit nás přivedl k myšlence, že si rodiče trošku potřebují vyrazit z kopýtka. Po dvou lahvinkách výborného sauvignonu nám už varovné kontrolky nezablikali v potřebné intenzitě a tak jsem se i do čtyřkolového panákování vrhli po hlavě. Účastníci akce vědí, ostatním musí stačit informace, že se naše famílie stala opět po čase nekorunovaným králem večírku. O tom už ale neví Májovci, protože Michal zavelel své rodině k brzkému odchodu, aby tak splnil slib daný rodné hroudě a byl ráno čerstvý na čtyřfázový trénink s tímto sportovním guru. Ze zbytku večírku si pamatujeme zejména toalety, rozloučení s Vydrýskem a sborový zpěv jedné notoriky známé melodie  celou cestu do našich domovů. Závěrečné dotočné v hudebním klubu u Kvarďáka už jsem se zúčastnili bez manželky uložené ke spánku a jen v roli Járy Cimrmana sedícího, spícího. Naštěstí už jsem prý nepil připravenou domácí slivovici a prospal se i Hendrixovským večerem až k vynikajícím utopencům - jen doufám že jsem je jedl dostatečně  civilizovaně a nechal tam Pavlovi něco na snídani. S písní na rtech jsme se pak rozešli vstříc našemu sídlišti, našim dětem a Fanda Smrček nejistému ubytování.

Fotbalové horečka nás žene zpátky na hřiště

Probíhá africké mistrovství světa a fotbalová horečka se dotkla i většiny členů sdružení. Po několika letech broušení kolíků v náruči  kopajících křesťanů jsme se rozhodli trhnout se - už proto, že kromě členů naší kliky už byla poslední měsíce docházka ostatních spíš žádná než špatná a ani Pepa, který dlouho držel prapor arcibiskupského fotbalového kroužku jako poslední mohykán, teď nemá jako majitel realit moc času. V nouzi nejvyšší vrátili jsme se do lůna plácků Jižního města a zahájili během května  sportovními odborníky dlouho očekávaný návrat na travnatý pažit. Významnou vzpruhou se staly kontakty našich veteránů noční zábavy a travesti, kterým se podařilo zlanařit to dobou trestuhodně nevyužitým hvězdám známého FC Jampa Dampa. A tak zatímco Jampáci jsou běhaví a plní elánu do technických parádiček, my můžeme přispět ke hře nějakou tou dobrou radou, historkou, klidem, no prostě zkušeností mazáků. Vzájemné poměřování sil zatím jsou hodně vyrovnané hlavně díky tomu že Jampa tým mazaně čeká až nám po dvou hodinách dojdou baterky a potom se do nás zakousnou, případně vyšlou Fandu Smrčku, aby se do nás zakousnul místo nich. Obnovení fotbalu má dalších několik výhod - jednak přiláká i podruhy delší dobu neviděné - jako pana Kubína věnujícího se předsvatebním přípravám nebo pan Myšáka, který mezi závoděním na inlajech tráví čas hledáním seriových čísel na motherboardech. Dokonce i doktor Holub se objeví, pokud se zrovna neutíká schovat do lesa. Počasí nám přeje, díky tomu že většinou hrajeme v dešti, není problém že bychom si nenašli volné hřiště. Uvidíme jak se bude vyvíjet situace až se letní počasí ústálí na letních teplotách, pokud k tomu letos tak nějak vůbec dojde. Dalším pozitivem je pak žízeň, která se po dvouhodinových bitvách dostavuje ve své akutní podobě a pro kterou jsme zvolili výbornou ambulanci v relativně novém Jihoměstském pivovaru, který pokaždé připomíná hučící úl, napěchovaný lidmi v míře jinde na sídlišti nevídané. Jen škoda, že druhý den se plazíme do práce často po čtyřech, ale to už je taková daň daná naším stoupajícím věkem a netrénovanými schránkami. Ale jak bylo na poslední zápase jednomyslně odhlasováno - celkové ofenzivní pojetí spolu s technickými parádami některých hráčů hravě strčí do kapsy dosavadní zápasy oficiálního šampionátu. Snad jen ty vuvuzely chybí ...

Smrtka počkat nemůže

Když jsme na posledním pánském čundru KPSOS putovali krajem Milešovky, kterou kromě jiných proslavil známý český horolezec Sváťa Pulec, zvaný Bivak, zastavili jsme se pod kopcem v Milešově v hospodě, která je tak nějak přilepená k fotbalovému hřišti. Zrovna ten víkend probíhal v kraji memoriál Sváťi Pulce - turistická trasa ve stopách historické postavy stovřené mýtickou postavou Járou Cimrmanem. V hospůdce měli i fotografie věnované Žižkovskému divadlu a seznam všech herců během jeho historie. Pod každou fotkou bylo umístěné datum narození, doba působení a u některých i datum úmrtí. Už jsem nad tím přemýšlel několikrát - kdy se stane, že za Cimrmanem odejde někdo další z těch, bez kterých si už humor nedovedu představit. I "benjamínkové" souboru jsou přece jen už pánové s šedinami, o otcích zakladatelích nemluvě. A znovu se mi tahle myšlenka vynořila dva týdny zpátky, při sledování jednoho novějšího záznamu z představení - Kdy si ten mladej sekáč, co se nezakecá, začne vybírat znovu svou daň v tomhle ansámblu? Človíčku, človíčku, chtělo se mi brečet v neděli, když jsem pustil internet a pochopil tu zlou,zlou, ošklivá věc. Přišlo mi, jako bych to snad přivolal. Nedokázal jsem pochopit, že Ladislav Smoljak skutečně zemřel - ten, kterému ve filmech hrají v očích ohníčky radosti ze života a hlas mu přitom lehce nakřáple zvoní. Jak hloupě v té chvíli hlava s tím mladým sekáčem licituje - prož zrovna on mezi prvními? Další dny pak ukázaly, že to pro ty nejbližší nebyl náhlý a nečekaný odchod, že se jen rodině a přátelům pořadilo obelstít bulvár a uchovat člověku klid na práci a rodinu. A jak řekl Zdeněk Svěrák - Já jsem pozůstalý, nechte mne truchlit. Je těžké si jen představit, jak skutečná místa i repliky ve hrách bodou teď smutnější a v přítmí paměti se objeví vzpomínka - jak se lidé smáli tehlé větě vyslovené panem Smoljakem. A v hlavě se mi, i když o to vůbec nestojím, promítá scéna z Nejisté sezóny - ta Smrtka se teď bude blbě hrát. Při všem tom smutku vidím i tu pozitivní skutečnost. Je velké štěstí, že autor, jakým byl Ladislav Smoljak, žil a tvořil v naší době a že spolu s ostatními dokázali to, co dokázali. Cimrmani svým humorem a brilantním jazykem nejen baví, ale taky vychovávají kolikátou generaci Čechů a to i k takovým věcem, které by v jiném kontextu vyzněly obstarožně nebo naivně. Vždyť kde jinde jsme ochotní se bavit a přitom poslouchat úryvky z veršů, operet případně exkurz do života klasických a dnes už pro mnohé nečitelných českých spisovatelů. Nebo geniální (alespoň pro mě) hra Hymna - těžko najít zábavnější výklad původu a historie naší státní hymny. Je samostatným dílem Smoljaka,ale  poetika apokryfického vyprávění je tu stejně patrná - zasazená ještě víc do skutečných reálií, které všichni známe. Cimrmanovské pojetí vlastenectví, které řečeno s autorem - předkládají veselou, zábavnou formou - dokáže zapustit kořeny mnohem víc, než hraně patetické projevy politiků. Proto cimrmanology považuju ne jen za herce, scénáristy, režiséry, ale pro mne, ať to zní jakkoliv pateticky, skutečné národní buditele  - ve smyslu jakému se učí na školách. Oni dokázali zachovat tolikrát vysmívaný nebo zneužívaný pojem vlastenectví i v dnešní době, paradoxně nebo možná spíš naopak právě na základu báje o zneuznaném českém géniovi, což je možná ta nejoblíbenější charakteristika nás samých, kterou si tak rádi hýčkáme. Děkuji Vám, pane Smoljaku a nashledanou ... nashledanou.

Na čekané v čekárně

V souvislosti s jednou z letošních událostí roku, za kterou je již nyní možno značit povýšení páně Mládka do stavu kapitánského pro malá plavidla bylo republikovou radou rozhodnuto přistoupit k celé sběratelské sérii oslav toho životního díla našeho starého mořského vlka. Jednou z nich byla i páteční merenda svolaná páně Martinem s příslibem účasti několika zasloužilých členů sdružení a lidového vypravěče Fandy Smrčka. Událost tato kvitována členstvem s povděkem a radostným očekáváním. Snad vinou deštivého počasí nebylo několik členů nakonec účastno a tak neměli možnost poslechnout si nejnovější Fanóšovu povídku - Můj pracovní den (s výhledem na blázinec). Veselého večírku tohoto přítomni byli toliko kapitánek Mládek s paní kapitánovou Mládkovou, knihovníci Martin a Olga (ta s manželem), hasič student Pavel a právě již zmiňovaný zasloužilý myslivec Smrček. Útočiště po krátkém veselém intermezzu s obsazenou prázdnou kavárnou nalezla skupina v hostinci Čekárna nedaleko Dopravních podniků. Zde, mezi mnoha dalšími mládežníky oddávajícími se pátečním kratochvílím s alkoholem a lehkými drogami, dali jsme nejen tradičně zavzpomínat na léta minulá, ale také s nadějí zahledět se na léto budoucí a plány, jak jej vyplniti. Jest již nyní známo, že část osazenstva vypraví se v květnu meditovat do klášterů kraje francouzského, kapitán Mládek shání posádku Titaniku na výpravu po Mazurském jezeru a proslýchají se řeči o filmovém festivalu Karlovarském.

My a mažoretky mocně máváme Michalovi a Máje

album zde A tak se nám ti mladí vzali. Na tvrzi, na Hájích, na tom našem, vlastně už spíš vašem Jižním Městě. Pochodovali jim k tomu mažoretky Mamá Máji a pobíhala jedna velice aktivní fotografka, takže hřejivé foto nad rodinným krbem je zaručeno. Bohužel se nemohl zúčastnit Čapík, který si raději krátce před svatbou pořídil slušivou frakturu z bouračky. Jinak se z členů a příznivců KP SOS přhasil s gratulací kde kdo. Doktor Smrček si dokonce oblékl své nejlepší výslechové sako. Abychom konečně po osmi letech řekli něco pěkného před Májou i o Michalovi - ženil se v ohromujícím obleku čokoládové barvy a choval se jako pravý gentleman. Po krátkém obřadu v malé obřadní síňce následovalo to pravé fotografické rodeo kolem kruhového půdorysu tvrze. Za bujarou fotografkou v čele se vinul had novomanželů, mažoretek a na chvostu nás, dalších amatérských fotografů s touhou proslavit se. Když už se z toho musela Michalovi i Máje motkat jejich lehce nastydlé škeble, vysvobodil je čas oběda. O podávaných delikatesách si nechte vyprávět od členů rodiny a svědků. Nás, obyčejný plebs, zajímal zejména čaj o páte podávaný v restauraci Karolína. Hostitelé nezklamali a připravili pro nás i malé milé překvapení, které nám dokonale osvětlilo, kam se z Večerníčků poděl starý dobrý Vydrýsek. Ti odvážnější z nás si vycpaninu dokonce i pohladili. Před půlnocí přišlo i na taneční vložky a kreace s tradičními matadory našich parketů. Jen věčná škoda, že zveřinový guláš a řízečky přišly na řadu až ve chvíli, kdy redakční koeficient majonézy dosáhl už dávno svého maxima. Ale je to poučením pro příště, vždyť po M+M přijdou na konci léta se svou taškařicí i O+O, a tak si šetřete játra i ledvinky na chystané chlebové hody bez omastku.

Petr Holub se loučí

V jednom z našich oblíbených podniků, ve Vínečku 33, se odehrálo rozloučení s dalším z našich zahraničních misionářů, vysloužilým rakeťákem P.E. Holubem. Muž křestanských zásad a širokého obzoru se stal novým vzorem pro mnohé z nás, které služba bližnímu dosud ponechávala bez odezvy, když si pro svůj zahraniční pobyt zvolil dobrovolnictví v jisté duchovní organizaci pečující o postižené spoluobčany na britských ostrovech. Rozlučkový večer tak byl symbolickou tečkou za jeho mládím a obdobím dospívání, které nahradila charita, péče a radost ze setkávání s novými výzvami. Hlavním cílem ročního pobytu v ústavu bude navazování novým kontaktů, zdokonalování hovorové angličtiny a třeba jednoho dne i seznámení s dívkou atraktivního vzhlednu nebo neméně atraktivního konta. Z tohoto důvodu naše osvětové centrum věnovalo již dopředu několik posledních soukromých pouličních přednášek aktuálně problematice menšinových komunit, soužití na malém prostoru a intimní prevence. Pro předodjezdové rozptýlení byla však zvolena oddechovější vlna - malá estráda v podání koho jiného než Fandy Smrčka, který si pro oslavence připravil roztomile jazykozpytnou přednášku na téma Podivuhodná jména některých generálů. Během vzpomínání na uplynulá léta v laskavé naruči sdružení ukápla nejedna slžička vína a také hermelín byl jak se patří uleželý a s oříškovou náplní. Poslední metro stihla většina z nás, snad až na některé vyjímky.

Kdopak si to na břevnově řekl ano?

album zde Obyvatelé Břevnova se uprostřed červnového dopoledne mohli stát svědky události v našem sdružení dosud nevídané, svatby. V kostele Břevnovského kláštera si totiž věrnost, lásku a dohled nad dětmi slibovali Petr s Kristýnou. Po společném navštěvování základní školy a domova důchodců v Plymouthu tedy definitivně nastoupili tolik proklamovanou společnou cestu životem. Pro novomanžele znamenal tenhle den spoustu změn v nejrůznějších dokladech, pro svatební hosty hlavně důvod k oslavám. Už několik posledních dnů jsme se zříkali nadměrného pojídání a pití alkoholických nápojů, aby si někdo z nás nedopatřením nezpůsobil zažívací problémy v očekávaní věcí příštích. Svatební hostina totiž probíhala v prostorách arcibiskupského paláce, což v kulinářských kuloárech vzbuzovalo představy košer nadívaných holoubátek utopených v smetanové omáčce a tajuplné palácové sudy s mešním vínem. A naše představy nezůstaly daleko od pravdy. V prostorách vzbuzujících oprávněnou úctu byla formou švédských stolů a grilů podávána krmě v pravdě rozmanitá a to s neutuchající intenzitou. Pro potřeby slehnutí naplněných břich byl připraen parket a DJ, který byl brzo podroben výslechu od tradičního výslechového autora, majora Holuba, který se ujistil, že reprodukovaná hudba bude v souladu s křesťanskou tradicí. To skutečné parketové hemžení ale pozdě večer přineslo vystoupení kapely Diktát, které se uskutečnilo navzdory předchozím informacím o zrušení jejich koncertu. A tak se můžeme jen ptát, jak to vlastně bylo? A není to jedno? Kolem půlnoci jsme se v různém stupni společenské únavy postupně všichni rozjeli do našich domovů, ale v naší pamněti zůstane ještě dlouho zarytá vzpomínka na křupavé řízečky v sezamovém těstíčku. Mňam.

Rozlučka se svobodou se protáhla do hluboké noci

album zde Petr Čé. se v oblíbeném podniku U Karla IV. loučil se staromládeneckým životem a sdružení KP S.O.S. nemohlo u takové události pochopitelně chybět. Ze známých důvodů se oslavy zúčastnila pouza pánská část ansámblu, ta ovšem téměř v kompletním složení. K naplnění vytoužené stovky procent chyběl jen karlovarský voříšek Ing. Kubín. Večírek v prostorách pod Vyšehradem poznamenal výborný tatarák a nedobré víno a během času padl nejeden dobrovolný závazek. Významnou kapitolou byla soutěž tělesného umu a kuriozit, ve které postupně vystoupili přední umělci, kteří mají co kde na svém těle vykloubit, vyvrátit či nalomit. Bohužel naší redakci bylo znemožněno (zcela jistě v obavě o regulérnost soutěže) zúčastnit se s širokou odbornou obcí tolik favorizovanými palci na nohou. To však byl pouze začátek velmi mladé noci. Po jedenácté hodině se většina slavících přesunula uprostřed hustého deště k restauraci Suchá dáseň a menšina tam přijela služebním dělníkem Fandy Smrčka. Sám oslavenec pak dal jasný směr k volné zábavě svou jízdou na přední kapotě Favoritu. V hospodě se pak děj rozdělil do několika nezávislých proudů moderovaných tu oslavencem, tu hodně zvláštně počítajícím vrchním. Lidé se družili, objímali, staří náhodní známí se potkávali a celé osazenstvo místních štamgastů se rozdělilo na část, která pod vlivem panáku svatbu doporučovala a část, která ji pod vlivem jiného panáku rozmlouvala ("On je tak citlivej. To ho zabije."). Obě dvě se snažily prosadit svojí pravdu až do zavírací hodiny bez jednoznačného výtěze a tak zřejmě nezbude, než aby si o svém osudu rozhodl oslavenec sám. Vlivem výrazné spotřeby barových panáčků na kde co, byl návrat domů náš i našeho oslavence velmi vláčný, hlasitý, plný ztrát a nálezů, rozhovorů mezi kapkami deště a čekání na nejrůznější noční spoje.

Sportem ku zdraví, sokolíci !

album zde Uprostřed dlouhých zimních večerů, kdy za plastovými okny ve většině rodin píská meluzína a vločky padají tak rychle, že by je nestihli počítat ani Timur s celou svojí skupinou, nás zastihla nečekaná a šokující zpráva. Je těžké si připustit, že den Vašeho narození je ve světě již delší dobu uznávaným Mezinárodním dnem nemocí. Ledacos se tím vysvětlí, například že pravidelné návraty bacilů a virů do těla jsou ve skutečnosti návštěvou rozvětvené rodiny, ale radost z toho máte pramalou. Něvěřic v zázračné metody na poli vynálezů nezbývá než se vrátit ke kořenům a tužit tělo na znovuobjeveném poli sportovním. Proto v posledních týdnech pravidelně obrušujeme hrany tu běžek, tu sjezdovek, podle toho jak kde a s kým zrovna jsme. Obrazový materiál je z dnes už velmi proschlé trasy Háje-Průhonice, kterou vedl doktor Holub a která nás na další týden poslala do peřin. Poslední březnový víkend však přinesl skutečný test sportovní odolnosti. Sobotní výročí umrznutí Hanče s Vrbatou jsme oslavili stylově v mlze, vichru a zejména v kruhu rodiny na hřebenovce mezi mohylou výše zmíněných pánů, Luční boudou, Výrovkou a Špindlem. Nedělní výjezd na Žalý byl trochu poznamenaný poctivým deštěm a roztodivnými stavy pana Hóly, který zjevně toužil po samotě lesního muže. Opustil proto nečekaně Olu, Kláru a koneckonců i naší redakci a sám odjel do mlhy hledat své štěstí a dívčí lyžařský kurz. Pánbůh ho ale za nestřídmost potrestal a řeknu Vám, když jsme ho viděli jak si venku v dešti před kioskem roztřesenými holými tlapkami rozbaluje skývu chleba, bylo nám ho - a nestyďme se za to - bylo nám ho až líto.