Autobusem za trest

Už jsem zi těch několik málo let života na Zbraslavi zvykl, že autobusová doprava je pro přilehlé obce občas adrenalinový zážitek. A pokud se člověku něco nelíbí, může si stěžovat, stěžovat, stěžovat a to je tak asi všechno. Po všem zůstane jen několik krátkých příběhů na vyprávění. Měli jsme na zastávce problém s pravidelně plným odpadkovým košem, do kterého někdo evidentně vynášel svůj domovní odpad, asi aby ušetřil za popelnici. Po několika dnech, kdy na zastávce strašil plný odpadkáč, jej pak hovado anonymní pokaždé rozkopalo po širokém okolí, a homo viator si připadá na zastávce několik dalších týdnů jako na smeťáku. Dopravní podniky si nejdřív naše stížnosti přehazovaly s městkou částí - kdo jako má vůbec péči o zastávky na starost a jestli do péče v tomto případě spadá i odvážení odpadků - protože naše zastávka vlastně není tak úplně zastávka, protože plechová bouda u stojánku s odjezdy byla stvořená svépomocí v rámci Akce Z ještě za socialismu. Následně se problém vyřešil naprosto geniálně - nejdřív zmizely koše a když jsme si, my huby nevymáchané, stěžovali že teď teda dotyčný fantom nechává tašku s odpadky ležet na stojánku pro odstraněný koš, přišli chlapci s autogenem a stojánek ze zastávky upilovali. Voila, problém s odkládáním domovního odpadu do koše je vyřešen! Na výskyt odpadků v okolí zastávky kupodivu toto řešení nemělo velký vliv. Příběh ale má svůj malý happy end - po několika měsících košového "bezvládí" se nedávno nakonec na zastávce objevily koše nové, zelené a plastové. Vydržely tam asi týden, než je někdo měl potřebu urvat. Teď jsou tam znovu, přišroubované pořádnými krováky a na protější straně přikurtované řetězem. No, svědčí to i o kultuře našich bližních. Druhý příběh se odehrál s populárním maratónským autobusem číslo 165, který občas přijede v podobě historického střepu, co sotva jede, a trasu má tak dlouhou, že většinu času jezdí podle plotu. Řidiči to podle všeho vědí a tak si na téhle trase nedělají s jízdním řádem hlavu. Na Zbraslavské náměstí často přijeli o hodně dřív, takže jim člověk spoléhající se ráno na přestup podle jízdního řád nestíhal kolikrát ani zamávat. Nejsem cimprlich a chápu, že se autobus zpožďuje, ale aby odjížděl pravidelně o pět minut dřív - to nemají v autobuse hodiny, nebo neumí číst? Stížnost zafungovala asi tak na týden, potom se všechno vrátilo do starých kolejí. Ze 165 jsem zažil během jednoho roku tolik zábavy, že jsem s ní nakonec radší přestal jezdit. Několikrát vynechal spoj, jindy končilo několik autobusů po sobě už v Komořanech, i když mají střídat konečnou s Radotínem - když jedete domů z práce a čekáte pak v Komořanech 40 minut, jestli ten další autobus už pojede až k vám, je to fakt zábava. Vrcholným vystoupením pak byl autobus, který přijel s číslem na čelním displeji úplně jiným a až pak na boku jsme objevili, že to má být 165. Na dotazy cestujících, jestli je tedy 165 nebo něco jiného, štěkal řidič něco o rozbitém displeji a že komu se to nelíbí, ať s ním nejezdí. Slušnost především. Poslední zážitek s naší MHD je poměrně čerstvý a souvisí tak nějak zase s tou obyčejnou lidskou slušností. Vzhledem k tomu, že naše zastávka je na znamení, stane se občas, že člověk zareaguje pozdě a zmáčkne upozorňovadlo chvíli před zastávkou nebo zapomene úplně a pak jen zalapá po dechu a ptá se řidiče, jestli by mu nemohl zastavit. Nevím jestli to je náhoda kdy člověk narazí na hulváta, ale pokaždé se mi v takové situaci dostane od řidiče takové porce nadávek, že člověk vystupuje s pocitem spráskaného psa, který udělal něco strašného. Onehdá se stalo opačné - řidič nereagoval na upozornění a zastávku projel. Když jsme na něj zavolali, že upozorňovadlo svítí, dostalo se nám prudkého zabrždění a otráveného brblání pod fousy. Něco jako pardon jsem v tom brblání nezaregistroval. Vrcholem se stalo včerejší ráno. Obvyklá situace - osm hodin, na zastávce pět lidí, autobus se objevuje v zatáčce. Obvykle na něj nakonec mává víc lidí, tentokrát jen jedna paní krátce zvedla ruku, ostatní čekáme - nakonec na téhle zastávce žádný jiný autobus nestaví, takže i ne příliš důvtipnému člověku musí být jasné, že tu nehrajeme šigrošádu. Autobus lehce váhavě zastavuje, dveře se otevírají a řidič nás pěkně naplno všechny seřve jako malý děti: "Tohle je zastávka na znamení, příště vás tady všechny nechám !!" Přemýšlím, jestli by lidi chodili do krámu nebo k řemeslníkovi, který by se takhle choval. Tady asi nefunguje základní slušnost díky tomu, že řidiči nedáváte do rukou rovnou vlastní peníze, takže vás nepovažuje za svého zákazníka, ale za cizí náklad, který má mlčet a poslouchat. Na závěr nezbývá než v rámci oblíbené politické korektnosti konstatovat, že tento článek rozhodně nenapadá řidiče jako skupinu obyvatel nebo menšinu a už vůbec nenapadá vetšinu slušných a ohleduplných řidičů autobusů, kteří se dokážou chovat s nadhledem i v okamžiku, kdy zrovna taky nemají svůj den. Tento článek napadá jenom menšinu několika hulvátů za volantem, které bohužel náš dopravní podnik taky zaměstnává.

Vyjádření redakce k anketní otázce doktora Holuba

P.T.obecenstvu a bratru Holubovi na vědomost co nejuctivěji dávám svou odpověď na otázku anketní stran Silvestra a věcí přináležejících. Tedy:

Silvestr chci slavit: s rodinou a s přáteli
Na silvestra plánuji jet: kamkoliv, kde jsou splněny podmínky níže uvedené
Na silvestru bych rád provozoval: alkoholické radovánky a lyžařské taškařice
Na silvestr chci jet na dobu: 1-4 dny
Za ubytování jsem ochoten platit: 250 - 350 Kč za noc v připadě hor i více

Dodatek: Toto jest pouze ideální přání,s přihlédnutím k nové situaci rodinné, dlužno mi doplniti několik vět osvětlujících omezení naše možná či nutná, která musí rodina naše do úvahy bráti. Omezení tato jsouc celkem zásadní, uváděna jsou jen pro osvětlení situace, pokud bychom se my zúčastniti mohli a měli. Silvestrovské plány celé společnosti mohou a také nemusí ovlivnit, věc tato záleží zajisté na průběhu hlasování a všech krocích následných.

Doprava: Byv letos ještě stále pouze chodci, nám nutno jest v případě destinací vzdálenějších uchvátiti dobračisko motorizované, s kufrem nemalým, byvše do něj kočár či jiné postrkovadlo dětské či nosidlo umístěno bylo. Dobrák ten tří volných míst musel by mítia kufr svůj nečekané hojnosti materiálu všelikému otevřený.

Bydlo: Pokojík s dveřmi festovními, kde dítko malé ulehnouti může v teple a klidu,zanechav rodiče kratochvílím veřejným a nedalekým. Bydlo to budiž umístěno blízko cesty schůdné, vyvarovavši se kopci a závějemi brodění s kočárem na zádech opásaným a držkou volovou ryjíc v zemi rozbředlé, byť rodné.

Živlové přírodní: Voda v místě budiž součástí ve stavu či skupenství snadno se ohřívajícím,koupel či očistu umožňující. Teplo budiž přítomno v množství větším než malém s možností tou nedostatek tento přikládáním dřeva či knoflíku otáčením plynule zvýšiti.

Kratochvíle: Jsou zákonem uznáni svéprávných kratochvilných činností, však případné delší podniky vlastivědné neb tělo tužící toliko s přihlédnutím k aktuálnímu stavu physickému, přijímacímu, trávicímu a v neposledku vylučovacímu dítka našeho je nám možno provozovati - případná změna plánu rodinného řešenabýti může tradičně bez omezení či újmy zážitků a plánů ostatní společnosti.

My a mažoretky mocně máváme Michalovi a Máje

album zde A tak se nám ti mladí vzali. Na tvrzi, na Hájích, na tom našem, vlastně už spíš vašem Jižním Městě. Pochodovali jim k tomu mažoretky Mamá Máji a pobíhala jedna velice aktivní fotografka, takže hřejivé foto nad rodinným krbem je zaručeno. Bohužel se nemohl zúčastnit Čapík, který si raději krátce před svatbou pořídil slušivou frakturu z bouračky. Jinak se z členů a příznivců KP SOS přhasil s gratulací kde kdo. Doktor Smrček si dokonce oblékl své nejlepší výslechové sako. Abychom konečně po osmi letech řekli něco pěkného před Májou i o Michalovi - ženil se v ohromujícím obleku čokoládové barvy a choval se jako pravý gentleman. Po krátkém obřadu v malé obřadní síňce následovalo to pravé fotografické rodeo kolem kruhového půdorysu tvrze. Za bujarou fotografkou v čele se vinul had novomanželů, mažoretek a na chvostu nás, dalších amatérských fotografů s touhou proslavit se. Když už se z toho musela Michalovi i Máje motkat jejich lehce nastydlé škeble, vysvobodil je čas oběda. O podávaných delikatesách si nechte vyprávět od členů rodiny a svědků. Nás, obyčejný plebs, zajímal zejména čaj o páte podávaný v restauraci Karolína. Hostitelé nezklamali a připravili pro nás i malé milé překvapení, které nám dokonale osvětlilo, kam se z Večerníčků poděl starý dobrý Vydrýsek. Ti odvážnější z nás si vycpaninu dokonce i pohladili. Před půlnocí přišlo i na taneční vložky a kreace s tradičními matadory našich parketů. Jen věčná škoda, že zveřinový guláš a řízečky přišly na řadu až ve chvíli, kdy redakční koeficient majonézy dosáhl už dávno svého maxima. Ale je to poučením pro příště, vždyť po M+M přijdou na konci léta se svou taškařicí i O+O, a tak si šetřete játra i ledvinky na chystané chlebové hody bez omastku.

Zavřete oči, Vašek odchází tančit salzu

Když jsem před krátkým časem psal něco jako nekrolog našeho komunitního přibližovadla, nemohlo mne napadnout, že za krátký čas budu muset vytvořit další, jenže tentokrát už skutečný a jednomu z nás. Asi je otázka zda ho vlastně vůbec vkládat sem na internet, místo svou podstatou otevřené, ale taky cynické a bezbranné před zneužitím. Možná se mnou teď nekteří nemůžou souhlasit - já se rozhodl, že přes to všechno sem rozloučení s Vaškem patří. Nečekané - o to víc, že po všech těch mnohaletých historkách naplněných pacienty, nemocničními chodbami, vášnivými sestřičkami za otevřenými okny a větrem ošlehanými doktory v jejich objetí vypadala zpráva o jeho nejnovějším pobytu v Motole v první chvíli jako další kapitola do šlechtických vzpomínek. Bohužel to byla kapitola poslední. Václav Bittner, baron z Řep a majitel panství za mexickou proxinou, dostal náhlou programátorskou nabídku, kterou nebylo možné odmítnout. 9. listopadu 2006 se po nečekaném výběrovém řízení stal na plný úvazek vrchním správcem nejvyšší sdílené sítě s dospělým obsahem. My všichni, kdo jsme měli tu čest políbit tvé zlaté prsteny a schovávat se před spalujícím sluncem proletariátu ve stínu tvé přízně doufáme, že stejně, jako jsi ovládal parsery, proxiny, paralely a torrenty ze svého domova, budeš si ještě lépe vést tam na druhém konci sítě, kde čeká to nejrychlejší bezdrátové připojení, datové limity jsou neomezené, grafické karty vždy přetaktované, filmy grabované jen v DVD kvalitě, korbele jsou plné ohnivého vína, klouby po ránu nebolí, dívky s tou nejmacatější duší protancují salzu a kamarádi chtějí po saltádu a bruchádu pařit až do rána. Nám tady na zemi budeš Barone moc chybět.

Kdopak si to na břevnově řekl ano?

album zde Obyvatelé Břevnova se uprostřed červnového dopoledne mohli stát svědky události v našem sdružení dosud nevídané, svatby. V kostele Břevnovského kláštera si totiž věrnost, lásku a dohled nad dětmi slibovali Petr s Kristýnou. Po společném navštěvování základní školy a domova důchodců v Plymouthu tedy definitivně nastoupili tolik proklamovanou společnou cestu životem. Pro novomanžele znamenal tenhle den spoustu změn v nejrůznějších dokladech, pro svatební hosty hlavně důvod k oslavám. Už několik posledních dnů jsme se zříkali nadměrného pojídání a pití alkoholických nápojů, aby si někdo z nás nedopatřením nezpůsobil zažívací problémy v očekávaní věcí příštích. Svatební hostina totiž probíhala v prostorách arcibiskupského paláce, což v kulinářských kuloárech vzbuzovalo představy košer nadívaných holoubátek utopených v smetanové omáčce a tajuplné palácové sudy s mešním vínem. A naše představy nezůstaly daleko od pravdy. V prostorách vzbuzujících oprávněnou úctu byla formou švédských stolů a grilů podávána krmě v pravdě rozmanitá a to s neutuchající intenzitou. Pro potřeby slehnutí naplněných břich byl připraen parket a DJ, který byl brzo podroben výslechu od tradičního výslechového autora, majora Holuba, který se ujistil, že reprodukovaná hudba bude v souladu s křesťanskou tradicí. To skutečné parketové hemžení ale pozdě večer přineslo vystoupení kapely Diktát, které se uskutečnilo navzdory předchozím informacím o zrušení jejich koncertu. A tak se můžeme jen ptát, jak to vlastně bylo? A není to jedno? Kolem půlnoci jsme se v různém stupni společenské únavy postupně všichni rozjeli do našich domovů, ale v naší pamněti zůstane ještě dlouho zarytá vzpomínka na křupavé řízečky v sezamovém těstíčku. Mňam.

Rozlučka se svobodou se protáhla do hluboké noci

album zde Petr Čé. se v oblíbeném podniku U Karla IV. loučil se staromládeneckým životem a sdružení KP S.O.S. nemohlo u takové události pochopitelně chybět. Ze známých důvodů se oslavy zúčastnila pouza pánská část ansámblu, ta ovšem téměř v kompletním složení. K naplnění vytoužené stovky procent chyběl jen karlovarský voříšek Ing. Kubín. Večírek v prostorách pod Vyšehradem poznamenal výborný tatarák a nedobré víno a během času padl nejeden dobrovolný závazek. Významnou kapitolou byla soutěž tělesného umu a kuriozit, ve které postupně vystoupili přední umělci, kteří mají co kde na svém těle vykloubit, vyvrátit či nalomit. Bohužel naší redakci bylo znemožněno (zcela jistě v obavě o regulérnost soutěže) zúčastnit se s širokou odbornou obcí tolik favorizovanými palci na nohou. To však byl pouze začátek velmi mladé noci. Po jedenácté hodině se většina slavících přesunula uprostřed hustého deště k restauraci Suchá dáseň a menšina tam přijela služebním dělníkem Fandy Smrčka. Sám oslavenec pak dal jasný směr k volné zábavě svou jízdou na přední kapotě Favoritu. V hospodě se pak děj rozdělil do několika nezávislých proudů moderovaných tu oslavencem, tu hodně zvláštně počítajícím vrchním. Lidé se družili, objímali, staří náhodní známí se potkávali a celé osazenstvo místních štamgastů se rozdělilo na část, která pod vlivem panáku svatbu doporučovala a část, která ji pod vlivem jiného panáku rozmlouvala ("On je tak citlivej. To ho zabije."). Obě dvě se snažily prosadit svojí pravdu až do zavírací hodiny bez jednoznačného výtěze a tak zřejmě nezbude, než aby si o svém osudu rozhodl oslavenec sám. Vlivem výrazné spotřeby barových panáčků na kde co, byl návrat domů náš i našeho oslavence velmi vláčný, hlasitý, plný ztrát a nálezů, rozhovorů mezi kapkami deště a čekání na nejrůznější noční spoje.

Vyvolení oslavili ve vile pohanský svátek

album zde Poslední dubnový víkend přinesl do vily Vyvoněných ve Strašicích nový svěží vítr v podobě několika tajných úkolů a společné oslavy. Fanda Smrček dostal za úkol opravit svojí limuzinu, což se mu nepodařilo a tím málem vyřadil ze soutěže i navigátora barona Václava, který se nám ve zpovědnici svěřil, že váhá s další účastí. Dostal morální nálož a své stanovisko již za několik minut změnil. Třetí do party a favorit závodu o pět litrů v bílém a lavičku na hlavním nádraží Martin nestihl plánovaný odjezd náhradního autobusu a musel se do cíle za nevyjasněných okolností dopravit až později takzvaným vlakem opozdilců. V samotné vile pak čekalo na soutěžící milé vybavení - pinpongový stůl a klavír pro ukrácení dlouhých jarních večerů. Druhý den potom na soutěžící v zásobovací místnosti místní samoobsluhy čekaly ingredience na přípravu čarodějného opékání a volejbalový míč. Po posledním zúčtování zůstaly ve vile už jen dvě zástupkyně něžného pohlaví, Kristýna s Olgou, které obdržely od Vás, diváků, nejvíc hlasů a staly se kapitánkami volejbalových družstev. Podceňovaný tým složený (až na kapitánku Olgu) z jedinců se sklonem k lenosti, překvapivě rozdrtil v prvním zápase Unii věřících a ateistů a naopak v odpolední odvetě dostal až nekřesťanský výprask. Tradiční večerní dobročinný koncert, jehož výtěžek byl věnován na konto na Bahamách byl zakončený bohatou alkoholickou tombolou během opékání marinovaných masíček. Poslední den tak jen narušil poměrně očekávaný zdravotní kolaps doktora Holuba, který si z vily zpět domů odvezl hlavní výhru, roztomilou virovou infekci.