Gen a rodokmen

Dohnaly nás geny. Nebo spíš potřeba znát jejich temná zákoutí, kde už pro děti na cestě za světem není bezpečno. Milá maminko, vzhledem k vašemu věku máte šanci XY, že se váš potomek narodí s genetickou vadou YZ. Tak šup nahoru k paní doktorce na pohovor . První testy z krve vám dopadly dobře, ale to už víte od vaší lékařky. Aha, no tak teď už to víte.

Lékařka na pohovoru se tváří přívětivě a hned začíná s kupeckými počty. A tak se záhy dozvíme, že u nás hrozí standardní přibližně dvouprocentni riziko na některou z pestré škály genetických poruch a proto nám přichází na pomoc dobrá víla genetická, aby nám pomohla prostřednictvím vyšetření plodové vody dozvědět se na kolik procent a desetin se může šroubovice genů zatím ukrytá tam někde uvnitř Oly srazit s chybou. Dobré výsledky z krve nám dávají naději podělit naše dvě procenta zhruba dvojku, takže jsme hned bratru na procentu a to teprve začínáme.

Přichází totiž na řadu něco na jednu stranu mně dobře známé, na druhou stranu v dosud netušené podobě. Full kontaktní varianta rodokmenu okořeněná simultánkou s časovým limitem. Doktorka střílí otázky a u toho si maluje náš rodokmen, pěkně podle zásad genealogie. Čtverec kluk, kolečko holka. Celá věc se má asi následovně:

Tak kdy se narodila vaše maminka? Zdravá? Dožila se vysokého věku? Nějaké nemoci? Má sourozence? Kolik? Bratři? Rok narození? Sestry? Dožily se vysokého věku? Co otec? Žije? Nemoci? Sourozenci? Rok? Nemoci? Co vy tatínku? Rodiče? Žijí? Vysoký věk? Nemoci? Sourozenci? Mají děti? Mají nemoci? A co prarodiče? Žijí? Už nikdo. Dožili se vyššího věku? Nemoci, sourozenci. Škrt, škrt, prásk, prásk. Lékařka pečlivě pohřbívá propiskou jednoho příbuzného za druhým. To co já tvořil několik hodin ona dokáže za pár chvil, včetně eliminace. Nakonec už zbudou jen prokazatelně živí a pár otázek.

Díky geneticky nezávadnému rodovému stromu jsme opět podělili neviditelné riziko nějakým solidním koeficientem, takže se začíná pomalu blížit k procentuálnimu riziku potratu ke kterému může dojít při vyšetření. Obligátní otázka, jestli tedy budeme chtít test plodové vody mě přesto dost zaskočila, teprve teď jsem si uvědomil, že nejsem připravený řešit otázku, co dělat kdyby testy dopadly špatně. Nechat ten rodící se život zase zmizet, kdyby výsledky naznačovaly problémy? Ve chvíli, kdy začínáme mluvit o jménu, asi těžko. Tahouna rozhodování naštěstí převzala v téhle chvíli Ola, která test zamítla.

A tak poslední, co nám ještě zbývá, je ultrazvuk. I tady se dají nahonit genetické body, respektive zase snížit možnost dedičného postižení na něčem co doktor na ultrazvuku pojmenoval jako minor markery, tedy vedlejší příznaky. Délka kostí, poloha mozku, rozštěpení rtů, srdce – to všechno může ukazovat na selhání ukryté v DNA. A nebo taky ne. Tak jako u nás. Lékař pro nas mel dobrou zprávu – minor markery v pořádku. Riziko je tak zase ještě o půlku menší. A jen tak přes rameno pak dodal: „Jo, vy jste chtěli vědět to pohlaví, no tak je to… Ale ne, to je tajemství.

Malá slečna mezi ploty

Přišel čas, kdy Malé slečně začalo táhnout na druhý rok a tak jsme se rozhodli podstoupit s ní hudební křest a vyrazit po delší rodičovské pauze znovu mezi bohnické ploty. Vzhledem k programu jsme nakonec zvolili metodu V sobotu do JuldyFuldy na pravěká zvířata – v neděli na rokec. Protože sobotní výlet dopadl podle nejlepších předpokladů – Malá slečna poletovala mezi obřím opičákem, medvědem i mamutem naprosto spokojená a jen občasný křik puštěný z reproduktorů jí donutil utíkat se schovat zpátky k nám, nic nebránilo vyrazit v neděli do víru rokenrolu.
Pravda, cesta MHD se neobešla bez komplikací, už jsme prostš zapomněli jak narvané autobusy do Bohnic v době festivalu jezdí, takže my i ostatní kočárkáři jsme se snažili udržet všechny naše ratolesti v neslisovaném stavu všemi možnými způsoby. Ale malé děti působí i v koncentrátu rokckových příznivců jako katalyzátor našich lepších vlastností, takže se všichni chovali k sobě ohleduplně a žádný trpaslík nedošel cestou újmy.

Festival naštěstí už změnil starý způsob prodeje vstupenek na místě u jednoho stolu, takže ani fronty na lístky se nekonaly a ještě jsme jako kočárkáři dostali možnost projít rychlým vstupem, takže jsme za pár chvil už byli přímo v cetru dění. No není divu, že se v Bohnicích ke kočárkářům chovají hodně vstřícne, letmý pohled do publika dával jasně na jevo, že tady to je hodně rodinný mejdan – bývalí zasloužilí členové pódiovým kotlů před deseti lety se z větší části zřejmě přetavili v neméně zasloužilé rodiče, takže kočárky, nosítka i samotní trpaslíci byli vidět na každém krku a v nejroztodivnějších variacích. Většina rodičů pojala svojí účast v rámci svých možností jako piknik, takže děti poskaovali kolem rozložených dek a překvapovali své rodiče všemožnou činností.

My jsme jako první hledali zadní pódium s Blue Effectem. Ten se mi ve svém omlazené podobě líbí čím dál víc, Ole a jejím uším tentokrát chyběly říznější kytary, protože hráli akustický set. Malá slečna si užívala sluníčka a na rozjezd vyžadovala sušenku. Problémy se objevily trochu později, protože naše rokerka si ještě ten den nestihla dát šlofíčka, což je kolem třetí odpoledne vždycky předzvěst k horší náladě a občasnému křiku. Nicméně jsme zvládli i tradiční coververzi Personal Jesus od Depešáků.
Protože nás další program nehnal hned nikam na další pódium, prošli jsme obvyklým tržištěm a mlýnicí krámků podél hlavní cesty. Já jako hlava rodiny jsem si koupil nelkoholické pivo – znalci vědí, že žádné jiné se tady už nějakou dobu nečepuje – a vyrazili jsme. Malá slečna znalá vyjímečnému ochutnávání pěny doma si střídavě namáčela prst do pěnové peřiny v kelímku a střídavě se dožadovala další spolupráce na téhle činnosti, to když jsem se rozhodl napít sám. Po nějaké době jsem přestal neprozřetelně spolupracovat. Následně tak díky tomu ostatní návštěvníci festivalu mohli vidět v pravdě svatou trojici – rodiče tlačící po chodníku kočárek a dítě usedavě z kočárku křičící z slovo, které jí ve volné chvilce naučil děda: „Pííívo, pííívo, píííívo !!!“

Naštěstí jsme i s touhle flšinetovou písničkou zvládli projít tržiště bez toho že by se o naší výchovu začala zajímat policie. Vrátili jsme se na poslechnout si na stejném pódiu Tomáše Kluse – na něj bylo diváků znatelně víc než na Blue Effect, takže i parkování s kočárkem bylo o něco složitější. Malá slečna se zajímala spíš o dění kolem a navazoval pofiderní přelétavé známosti s okolními kočárky. Snad by věnovala více pozornosti kapele Plexis, bohužel cestou přes areál se Ola rozhodla otestovat naše pokroky v oblasti čůrání na povel. Akce tato dopadla bohužel polovičním neúspěchem – Malá slečna přešla bez valné pozornosti pokyn: „Pěkne se teď vyčůrej.“ Zato brilantně zareagovala na druhý povel: „Tak nic, ale ne že se teď tady počuráš.“ doprovázený oblékacím procesem. Vodní proud následoval během pěti vteřin. Koupily to botičky a kalhoty, naštěstí Olu jako zkušenou matku nemohla potřeba výměny textilie zaskočit a ostatní obstaral táta a improvizovaná sprcha u venkovních korýtek na umytí.

Malá slečna sice vyžadoval, abychom se ke sprše ještě vrátili a odmítala chvíli usednout do kočárku, nicméně slabý odpor jsme zlomili a přemístili se definitivně k hlavnímu pódiu, kde začala hrát Vypasaná fixa a to s výhledem na závěrečné vystoupení Davida Kollera. Našli jsme si volný plácek, rozbalili dek a piknikovali stejně jako ostatní kolem. Malá slečna poletoval kolem nás a její hlavní zábavou bylo deku co nejvíc pošlapat a zmuchlat, případně se přitom do rytmu muziky přerazit o naše nohy a volným pádem nás zalehnout. S pauzou mezi Fixou a Kollerem jsem se přestěhovali blíž pódiu a závěrečný set už Marétka střídala místo na našich zádech, tancování kolo kolo mlýnský, pitím a hraním na bubáka pod dekou.

Bohnice si tedy naše rodina letos užila víc než symbolicky. Rozhodně dobrou zprávou pro nás je, že Malá slečna vydrží na podobné akci bez velkých problémů vlastně celé odpoledne. Na cestu domů jsme vyrazili radši už během Kollerových přídavků a podařilo se nám nastoupit asi do posledního autobusu, který ještě asi ujel hlavnímu náporu po skončení festivalu – naplnil se až na druhé zastávce. Malá slečna vypadala doma mnohem svěžejší než táta s mámou, ale to asi nikoho ze zasloužilých rodičů nepřekvapí. Všechno tedy nasvědčuje tomu že tenhle koncert nebyl pro nikoho z nás rozhodně poslední :)

Na Háje dorazila rodinná idyla

Tak už to přišlo a páně Čobanovic rodinka se v pátek ráno rozrostla o Anežku. Očekáváná událost přišla nečekaně o pár dnů dřív, nicméně podle zpráv šťastného taťky se s nastalou situací obě holky provaly statečně a úspěšně. Shoda náhod tak sobotní oslavu Myšákových narozenin rozšířila o nezanedbatelný motiv a když se do kola přidal i Pavel, který slavil narozky právě ten den, bylo v restauraci Karolína zaděláno na skutečně bohatýrskou jízdu.
Snad i fakt, že jsme Markétku předali na Hájích do péče prarodičů a Páti, nás dovedl k úlevnému pocitu, že jsme pro její spokojený večer udělali maximum a tenhle úlevný pocit nás přivedl k myšlence, že si rodiče trošku potřebují vyrazit z kopýtka. Po dvou lahvinkách výborného sauvignonu nám už varovné kontrolky nezablikali v potřebné intenzitě a tak jsem se i do čtyřkolového panákování vrhli po hlavě. Účastníci akce vědí, ostatním musí stačit informace, že se naše famílie stala opět po čase nekorunovaným králem večírku. O tom už ale neví Májovci, protože Michal zavelel své rodině k brzkému odchodu, aby tak splnil slib daný rodné hroudě a byl ráno čerstvý na čtyřfázový trénink s tímto sportovním guru.
Ze zbytku večírku si pamatujeme zejména toalety, rozloučení s Vydrýskem a sborový zpěv jedné notoriky známé melodie  celou cestu do našich domovů. Závěrečné dotočné v hudebním klubu u Kvarďáka už jsem se zúčastnili bez manželky uložené ke spánku a jen v roli Járy Cimrmana sedícího, spícího. Naštěstí už jsem prý nepil připravenou domácí slivovici a prospal se i Hendrixovským večerem až k vynikajícím utopencům – jen doufám že jsem je jedl dostatečně  civilizovaně a nechal tam Pavlovi něco na snídani. S písní na rtech jsme se pak rozešli vstříc našemu sídlišti, našim dětem a Fanda Smrček nejistému ubytování.

Malá slečna vyrazila do světa

fotoalbum zde
Je jí jen několik hodin, jmenuje se Markéta a patří jí všechno to slibované modré z nebe, co pro ní dokážeme utrhnout. Posledních pár dnů nás trochu trénovala v trpělivosti a doktoři jí považovali za línou, skoro jako by byla kluk. Dnes před šestou ráno se na nás poprvé rozkřičela a mně se podlomily kolena – bylo to únavou, bylo to zlatou muškou štěstí a pak tam je ještě na špetku nože dosud nepoznaného koření, které dokáže spustit festival barev a vůní v tak rychlém sledu, že se vám zamotá hlava. Vzápětí se motýli uvnitř opět usadí a vy pochopíte, že tenhle okamžik dává jiný smysl i všem následujícím, je to jako když vezmete do ruky nový dílek domina a necháte ho hlasitě klapnout do mezery v řadě. Utahaná Ola vydýchává okamžiky klidu po bolesti, kterou jsem jí četl z očí, ale pár hodin před tím jsem si jí vlastně nedokázal představit. Doktoři a sestřičky kolem dokončí sehraný sled své práce, potom vám stisknou ruku a odchází do vedlejších boxů, kde pro všechny další nové drama teprve začíná. Zůstanete na chvíli sami, jen vy tři. Malá slečna nepláče. Dívá se skrz stěnu inkubátoru někam tím směrem, kde tuší Tu, ze které se zrodila (a možná také mě) a její drobné dlaně vzduchem vykreslují tiché taj-chi, jakoby si v prvním minutách svého života chtěla vybudovat základní rovnováhu. Vám přitom hlavou tečou řeky neuchopitelných myšlenek o zázraku zrození, než se dostaví zpět únava odplavená tím skutečným a přitom neskutečným zážitkem. Když odcházím z nemocnice říkám si, jestli to nebyl jen živý sen, po kterém se obtížně vrací do reality. Tuším, že si budu skutečnost toho všeho opakovat dlouho, možná pokaždé, když se podívám na svojí dceru. Malá slečna i moje milovaná žena tou dobou už leží každá ve svém pokoji, snad spí. Jedna z nich, vlastně obě, my tři jsme právě vyrazili do nového světa.

My a mažoretky mocně máváme Michalovi a Máje

album zde
A tak se nám ti mladí vzali. Na tvrzi, na Hájích, na tom našem, vlastně už spíš vašem Jižním Městě. Pochodovali jim k tomu mažoretky Mamá Máji a pobíhala jedna velice aktivní fotografka, takže hřejivé foto nad rodinným krbem je zaručeno. Bohužel se nemohl zúčastnit Čapík, který si raději krátce před svatbou pořídil slušivou frakturu z bouračky. Jinak se z členů a příznivců KP SOS přhasil s gratulací kde kdo. Doktor Smrček si dokonce oblékl své nejlepší výslechové sako. Abychom konečně po osmi letech řekli něco pěkného před Májou i o Michalovi – ženil se v ohromujícím obleku čokoládové barvy a choval se jako pravý gentleman. Po krátkém obřadu v malé obřadní síňce následovalo to pravé fotografické rodeo kolem kruhového půdorysu tvrze. Za bujarou fotografkou v čele se vinul had novomanželů, mažoretek a na chvostu nás, dalších amatérských fotografů s touhou proslavit se. Když už se z toho musela Michalovi i Máje motkat jejich lehce nastydlé škeble, vysvobodil je čas oběda. O podávaných delikatesách si nechte vyprávět od členů rodiny a svědků. Nás, obyčejný plebs, zajímal zejména čaj o páte podávaný v restauraci Karolína. Hostitelé nezklamali a připravili pro nás i malé milé překvapení, které nám dokonale osvětlilo, kam se z Večerníčků poděl starý dobrý Vydrýsek. Ti odvážnější z nás si vycpaninu dokonce i pohladili. Před půlnocí přišlo i na taneční vložky a kreace s tradičními matadory našich parketů. Jen věčná škoda, že zveřinový guláš a řízečky přišly na řadu až ve chvíli, kdy redakční koeficient majonézy dosáhl už dávno svého maxima. Ale je to poučením pro příště, vždyť po M+M přijdou na konci léta se svou taškařicí i O+O, a tak si šetřete játra i ledvinky na chystané chlebové hody bez omastku.

Kdopak si to na břevnově řekl ano?

album zde
Obyvatelé Břevnova se uprostřed červnového dopoledne mohli stát svědky události v našem sdružení dosud nevídané, svatby. V kostele Břevnovského kláštera si totiž věrnost, lásku a dohled nad dětmi slibovali Petr s Kristýnou. Po společném navštěvování základní školy a domova důchodců v Plymouthu tedy definitivně nastoupili tolik proklamovanou společnou cestu životem. Pro novomanžele znamenal tenhle den spoustu změn v nejrůznějších dokladech, pro svatební hosty hlavně důvod k oslavám. Už několik posledních dnů jsme se zříkali nadměrného pojídání a pití alkoholických nápojů, aby si někdo z nás nedopatřením nezpůsobil zažívací problémy v očekávaní věcí příštích. Svatební hostina totiž probíhala v prostorách arcibiskupského paláce, což v kulinářských kuloárech vzbuzovalo představy košer nadívaných holoubátek utopených v smetanové omáčce a tajuplné palácové sudy s mešním vínem. A naše představy nezůstaly daleko od pravdy. V prostorách vzbuzujících oprávněnou úctu byla formou švédských stolů a grilů podávána krmě v pravdě rozmanitá a to s neutuchající intenzitou. Pro potřeby slehnutí naplněných břich byl připraen parket a DJ, který byl brzo podroben výslechu od tradičního výslechového autora, majora Holuba, který se ujistil, že reprodukovaná hudba bude v souladu s křesťanskou tradicí. To skutečné parketové hemžení ale pozdě večer přineslo vystoupení kapely Diktát, které se uskutečnilo navzdory předchozím informacím o zrušení jejich koncertu. A tak se můžeme jen ptát, jak to vlastně bylo? A není to jedno? Kolem půlnoci jsme se v různém stupni společenské únavy postupně všichni rozjeli do našich domovů, ale v naší pamněti zůstane ještě dlouho zarytá vzpomínka na křupavé řízečky v sezamovém těstíčku. Mňam.