Gen a rodokmen

Dohnaly nás geny. Nebo spíš potřeba znát jejich temná zákoutí, kde už pro děti na cestě za světem není bezpečno. Milá maminko, vzhledem k vašemu věku máte šanci XY, že se váš potomek narodí s genetickou vadou YZ. Tak šup nahoru k paní doktorce na pohovor . První testy z krve vám dopadly dobře, ale to už víte od vaší lékařky. Aha, no tak teď už to víte. Lékařka na pohovoru se tváří přívětivě a hned začíná s kupeckými počty. A tak se záhy dozvíme, že u nás hrozí standardní přibližně dvouprocentni riziko na některou z pestré škály genetických poruch a proto nám přichází na pomoc dobrá víla genetická, aby nám pomohla prostřednictvím vyšetření plodové vody dozvědět se na kolik procent a desetin se může šroubovice genů zatím ukrytá tam někde uvnitř Oly srazit s chybou. Dobré výsledky z krve nám dávají naději podělit naše dvě procenta zhruba dvojku, takže jsme hned bratru na procentu a to teprve začínáme. Přichází totiž na řadu něco na jednu stranu mně dobře známé, na druhou stranu v dosud netušené podobě. Full kontaktní varianta rodokmenu okořeněná simultánkou s časovým limitem. Doktorka střílí otázky a u toho si maluje náš rodokmen, pěkně podle zásad genealogie. Čtverec kluk, kolečko holka. Celá věc se má asi následovně: Tak kdy se narodila vaše maminka? Zdravá? Dožila se vysokého věku? Nějaké nemoci? Má sourozence? Kolik? Bratři? Rok narození? Sestry? Dožily se vysokého věku? Co otec? Žije? Nemoci? Sourozenci? Rok? Nemoci? Co vy tatínku? Rodiče? Žijí? Vysoký věk? Nemoci? Sourozenci? Mají děti? Mají nemoci? A co prarodiče? Žijí? Už nikdo. Dožili se vyššího věku? Nemoci, sourozenci. Škrt, škrt, prásk, prásk. Lékařka pečlivě pohřbívá propiskou jednoho příbuzného za druhým. To co já tvořil několik hodin ona dokáže za pár chvil, včetně eliminace. Nakonec už zbudou jen prokazatelně živí a pár otázek. Díky geneticky nezávadnému rodovému stromu jsme opět podělili neviditelné riziko nějakým solidním koeficientem, takže se začíná pomalu blížit k procentuálnimu riziku potratu ke kterému může dojít při vyšetření. Obligátní otázka, jestli tedy budeme chtít test plodové vody mě přesto dost zaskočila, teprve teď jsem si uvědomil, že nejsem připravený řešit otázku, co dělat kdyby testy dopadly špatně. Nechat ten rodící se život zase zmizet, kdyby výsledky naznačovaly problémy? Ve chvíli, kdy začínáme mluvit o jménu, asi těžko. Tahouna rozhodování naštěstí převzala v téhle chvíli Ola, která test zamítla. A tak poslední, co nám ještě zbývá, je ultrazvuk. I tady se dají nahonit genetické body, respektive zase snížit možnost dedičného postižení na něčem co doktor na ultrazvuku pojmenoval jako minor markery, tedy vedlejší příznaky. Délka kostí, poloha mozku, rozštěpení rtů, srdce - to všechno může ukazovat na selhání ukryté v DNA. A nebo taky ne. Tak jako u nás. Lékař pro nas mel dobrou zprávu - minor markery v pořádku. Riziko je tak zase ještě o půlku menší. A jen tak přes rameno pak dodal: "Jo, vy jste chtěli vědět to pohlaví, no tak je to... Ale ne, to je tajemství.

Malá slečna mezi ploty

Přišel čas, kdy Malé slečně začalo táhnout na druhý rok a tak jsme se rozhodli podstoupit s ní hudební křest a vyrazit po delší rodičovské pauze znovu mezi bohnické ploty. Vzhledem k programu jsme nakonec zvolili metodu V sobotu do JuldyFuldy na pravěká zvířata - v neděli na rokec. Protože sobotní výlet dopadl podle nejlepších předpokladů - Malá slečna poletovala mezi obřím opičákem, medvědem i mamutem naprosto spokojená a jen občasný křik puštěný z reproduktorů jí donutil utíkat se schovat zpátky k nám, nic nebránilo vyrazit v neděli do víru rokenrolu. Pravda, cesta MHD se neobešla bez komplikací, už jsme prostš zapomněli jak narvané autobusy do Bohnic v době festivalu jezdí, takže my i ostatní kočárkáři jsme se snažili udržet všechny naše ratolesti v neslisovaném stavu všemi možnými způsoby. Ale malé děti působí i v koncentrátu rokckových příznivců jako katalyzátor našich lepších vlastností, takže se všichni chovali k sobě ohleduplně a žádný trpaslík nedošel cestou újmy. Festival naštěstí už změnil starý způsob prodeje vstupenek na místě u jednoho stolu, takže ani fronty na lístky se nekonaly a ještě jsme jako kočárkáři dostali možnost projít rychlým vstupem, takže jsme za pár chvil už byli přímo v cetru dění. No není divu, že se v Bohnicích ke kočárkářům chovají hodně vstřícne, letmý pohled do publika dával jasně na jevo, že tady to je hodně rodinný mejdan - bývalí zasloužilí členové pódiovým kotlů před deseti lety se z větší části zřejmě přetavili v neméně zasloužilé rodiče, takže kočárky, nosítka i samotní trpaslíci byli vidět na každém krku a v nejroztodivnějších variacích. Většina rodičů pojala svojí účast v rámci svých možností jako piknik, takže děti poskaovali kolem rozložených dek a překvapovali své rodiče všemožnou činností. My jsme jako první hledali zadní pódium s Blue Effectem. Ten se mi ve svém omlazené podobě líbí čím dál víc, Ole a jejím uším tentokrát chyběly říznější kytary, protože hráli akustický set. Malá slečna si užívala sluníčka a na rozjezd vyžadovala sušenku. Problémy se objevily trochu později, protože naše rokerka si ještě ten den nestihla dát šlofíčka, což je kolem třetí odpoledne vždycky předzvěst k horší náladě a občasnému křiku. Nicméně jsme zvládli i tradiční coververzi Personal Jesus od Depešáků. Protože nás další program nehnal hned nikam na další pódium, prošli jsme obvyklým tržištěm a mlýnicí krámků podél hlavní cesty. Já jako hlava rodiny jsem si koupil nelkoholické pivo - znalci vědí, že žádné jiné se tady už nějakou dobu nečepuje - a vyrazili jsme. Malá slečna znalá vyjímečnému ochutnávání pěny doma si střídavě namáčela prst do pěnové peřiny v kelímku a střídavě se dožadovala další spolupráce na téhle činnosti, to když jsem se rozhodl napít sám. Po nějaké době jsem přestal neprozřetelně spolupracovat. Následně tak díky tomu ostatní návštěvníci festivalu mohli vidět v pravdě svatou trojici - rodiče tlačící po chodníku kočárek a dítě usedavě z kočárku křičící z slovo, které jí ve volné chvilce naučil děda: "Pííívo, pííívo, píííívo !!!" Naštěstí jsme i s touhle flšinetovou písničkou zvládli projít tržiště bez toho že by se o naší výchovu začala zajímat policie. Vrátili jsme se na poslechnout si na stejném pódiu Tomáše Kluse - na něj bylo diváků znatelně víc než na Blue Effect, takže i parkování s kočárkem bylo o něco složitější. Malá slečna se zajímala spíš o dění kolem a navazoval pofiderní přelétavé známosti s okolními kočárky. Snad by věnovala více pozornosti kapele Plexis, bohužel cestou přes areál se Ola rozhodla otestovat naše pokroky v oblasti čůrání na povel. Akce tato dopadla bohužel polovičním neúspěchem - Malá slečna přešla bez valné pozornosti pokyn: "Pěkne se teď vyčůrej." Zato brilantně zareagovala na druhý povel: "Tak nic, ale ne že se teď tady počuráš." doprovázený oblékacím procesem. Vodní proud následoval během pěti vteřin. Koupily to botičky a kalhoty, naštěstí Olu jako zkušenou matku nemohla potřeba výměny textilie zaskočit a ostatní obstaral táta a improvizovaná sprcha u venkovních korýtek na umytí. Malá slečna sice vyžadoval, abychom se ke sprše ještě vrátili a odmítala chvíli usednout do kočárku, nicméně slabý odpor jsme zlomili a přemístili se definitivně k hlavnímu pódiu, kde začala hrát Vypasaná fixa a to s výhledem na závěrečné vystoupení Davida Kollera. Našli jsme si volný plácek, rozbalili dek a piknikovali stejně jako ostatní kolem. Malá slečna poletoval kolem nás a její hlavní zábavou bylo deku co nejvíc pošlapat a zmuchlat, případně se přitom do rytmu muziky přerazit o naše nohy a volným pádem nás zalehnout. S pauzou mezi Fixou a Kollerem jsem se přestěhovali blíž pódiu a závěrečný set už Marétka střídala místo na našich zádech, tancování kolo kolo mlýnský, pitím a hraním na bubáka pod dekou. Bohnice si tedy naše rodina letos užila víc než symbolicky. Rozhodně dobrou zprávou pro nás je, že Malá slečna vydrží na podobné akci bez velkých problémů vlastně celé odpoledne. Na cestu domů jsme vyrazili radši už během Kollerových přídavků a podařilo se nám nastoupit asi do posledního autobusu, který ještě asi ujel hlavnímu náporu po skončení festivalu - naplnil se až na druhé zastávce. Malá slečna vypadala doma mnohem svěžejší než táta s mámou, ale to asi nikoho ze zasloužilých rodičů nepřekvapí. Všechno tedy nasvědčuje tomu že tenhle koncert nebyl pro nikoho z nás rozhodně poslední :)