Na mapě KP SOS vyšla nová hvězda

08rkp_163.jpg

Na mapě KP SOS vyšla přátelé nová Polárka. A její světlo vede poutníky do podkrkonošské obce Roškopov, za madame Pauline. Díky její pohostinnosti mohli členové volného sdružení navšítivit kouty dosud zapovězené, včetně jednoho z mála turisticky zpřístupněných jeskynních komplexů, který se nachází v Čechách – Bozkovské dolomitové jeskyně. S tradiční, veřejnosti dobře známou takzvanou Otovou zkratkou do kopce či z kopce, se překvapivě vytasil pan Šoupal, důkaz je k p.t. čtenářské obci dispozici na jedné z fotografiíí v portfoliu. Vše však dopadlo dobře a další putování nás zavedlo až do Dolního Bozkova k občerstvení U Farských, kteří nám nabídli téměř farní ceny a pohostinství, za což se stávají tipem Plešatého zítřku. Krátký slívanec nás přinutil zdržet se o něco déle a dát si pár partiček karet. Volání dolomitového podzemí však bylo příliš silné a zadařilo se, i když nám do cesty vstoupila škodolibá náhoda. Nákupy nás rozdělily, kamarádi. Zatímco první skupina stihla poslední prohlídku jeskyně, druhá část výpravy se během výměny bižuterie s domordci zdržela, což se jí málem stálo osudnou. Naštěstí jsou jeskyňáři hodní lidé a i přes pozdní příchod nás vybavili rychlou speleologickou spojkou, která nás dovedla až k ostatním návštěvníkům. Během putování mezi stalaktity, jsme si průvodkyní ujasnili, že nás zajímají zejména intimní pikanterie ze života krápníků, čemuž ochotně přizpůsobila svůj výklad. Asi jsem se jí líbili více, než bodrý opilec, který své družce patřičně hlučně nabízel jeden z krápníků jako robertek. Zpáteční cesta od jeskynní směrem zpšt do Semil vedla cestou klasiků (nejprve Riegera a poté Palackého) podél řek Kamenice a Jizery. Krajina připomínala (alespoň redakci) v některých partiích Slovenský ráj a pokračovala i v samotných Semilech, kde jsme v jedné místní restauraci uspořádali opulentní žranici, která kombinacemi jídel, dezertů a počtu strávníků zaměstnala nejednu číšnici.

Mladá paní, taky si pletete Žebrák s Točníkem ?

album zde
Tož to mi takhle jednou v sobotu praskly cestou na Řitku (potěšit rodinku dlouho tajenou novinou) dva dráty ve výpletu u kola. Prostě dojely do Řitky samostatně, za což jsem je odměnil několika málo nepublikovatelnými výrazy neb nehoda tato stala se na mém zadním kole, které je kompletně nové od jara 2007 a tak by člověk, přesněji řečeno já, čekal, že materiál zajisté opět vyvinutý někde bokem během nudného kosmického výzkumu něco vydrží. V každém případku se z následujícího nedělního naplánovaného cyklovýletu stal pěškovýlet na Žebrák a Točník. Nechť se mne p.t. čtenářská obec neptá, který z nich je který, neustále si to pletu. Na orientaci mám ve svém družstvu podruhyni Olgu, která je mou pamětí, mozkem, dietním deníčkem, bankou a někdy i soumárkem. Auvajs. Tak tedy vyrazili jsme z vlakové zastávky Zdice a okluzní fromta nám byla celkem příjemná. Kdysi za svých jinošských let jsem tuhle trasu už jednou razil s decentním panem Pao, tudíž jsem si mohl dovolit, když to paměť povolila, občas i tipnut směr, kudy se dát, protože vymotat se ze Zdic tím správným směrem, není zas taková hračka, zvlášť když některé ulice navštívil bagr. Ale námaha vynaložená během stoupání se nám bohatě vrátila na Vraní skále, což je místo s jedním z nejkrásnějších výhledů do všech světových stran, když ne v republice tak určitě ve Středočeském kraji (viz. foto). Kromě jiného disponuje skála nejenom zabezpečeným přístupem, ale taky vrcholou knihou, kde se člověk může pokochat některými zajímavými uměleckými dílky s nejrůznější, někdy až šokující tématikou.

Ale čas kvačí a v žaludku se ozývá odpolední prázdnota, yvlášť když z pohledu pravidelné stravy jste vyrazili takříkajíc na hulváta. Naštěstí v Hředli je otevřená hospoda, co hospoda, dvě hospody. V jedné mají k pivu a pohledu místních štamgastů hermelín a utopence, v druhé podle prohlášení kolemjedoucího cyklisty báječnou polívku. O tom můžete přemýšlet cestou po žluté trase do kopce a do lesa, který Vás má provázet po hřebenu až k prvnímu hradu (Jak říkám, Žebrák nebo Točník, mně je to fuk). V lese je kupodivu krásně, ptáčkové zpívají, travička se zelená a už tam budeme? Budeme, dovnitř ale nepůjdeme a za usyslené penízky si dole ve vesnici dáme langoše a smažáka. Potom si prohlédnem vež dolního hradu a vyrazíme po silnici do obce Žebrák a dál podle plánu do Praskoles na vlak. Jenže v Žebráku na náměstí už nás celkem bolí nohy a tak se přidáme k hloučku cestujících, kterým nějak nepřijel autobus do Prahy a tak teď čekají a doufají, že přijede alespoň další spoj do Hořovic na vlak. A tam my bychom taky rádi, prozřetelně jsme už v Radotíně koupili zpáteční lístky právě do Hořovic. A tak má náš příběh šťastný konec. Paní Olga mi jěště stihla objasnit, že Hořovice se mi zdají nějaké povědomé, protože jsem tady už několikrát byl, například loni, když jsme tu nabírali právě paní Olgu cestou do Strašic. Tož to máte tak.

KP SOS se vrací do Orlických hor

album zde
Přicházíme k našim čtenářům zpět s naléhavými, pohříchu téměř čerstvými zprávami z dění v našem sdružení. Tématem dnešní reportáže je družební pobyt naší členské základny v penziónu Háňa. A abychom to nezdržovali – rovnou přejděme k samotné podstatě věci, tedy výletům a pohybu vůbec. Získané plnočelné a ručně kolorované fotografie zachycují ty nejpeprnější okamžiky ze sobotního výletu na tvrz Bouda a rozhlednu Suchý vrch. A jak je naším zvykem jsou celobarevné a bezvýhradně necenzurované. Skvělým příkladem jsou rozsáhlé akty obnažené přírody na kterých spočine oko nejednoho voyeura. A co říci o výletu? Byl prostě jedinečný, armádní, houbový, značeně turistický, rozhlednový, klobásový, langošový, fotografický a také populárně zkratkový (garantem zkratky byla tradičně redakce PZ).

Nedělního výletu se ve jménu humanity a kultury vzdal kromě paní K. i pan M., který prohlásil že lézt dvakrát za víkend na rozhlednu je věc věru nerozumná a zdraví neprospívající. Nakonec se nám ostatním ukázalo, že rozhledna není rozhledna, nýbrž vysílač, takže se jednalo spíše o procházku podzimním lesem plným hub a zejména houbařů ve společnosti lesních a jiných tvorů. Žloutnoucí listí vytvářelo barevnou kulisu k filozofickému rozjímání i hře na schovávanou, kteréžto bohulibé činnosti ukončila stejně jako předchozí den tolik populární závěrečná zkratka na Merklovice. Zde si dovolím odbočku – ani se nám veřit nechce, že nám to ostatní členové výpravy stále ještě takříkajíc žerou a jak to stádo lumíků se s námi znovu a znovu vrhají do osidel tajných pěšinek vedoucích na mapě vždy tak lákavě a jasně, aby se v realitě vždy záhadně překroutily a poztrácely v divočině. Dnešní odříkání však bylo završeno objevem zátiší u sv. Prokopa, které ovšem někteří členové výpravy nejen že neocenili, ale dokonce prokládali slovy despektu a klením. Bylo to však jen pro jejich dušení rozvoj a zdraví, kteroužto péči o tyto záležitosti si naše redakce bere takříkajíc za vlastní.

Za včelkou Májou kolem Jevan

album zde
Pokud dnes noha poutníkova vstoupí na půdu kolem Jevanských rybníků, je jen jedno jediné místo, kde lze začít svou cestu za voláním přírody. Stejně jako je jen jeden skutečný Zlatý Slavík, je pouze zde místo, kde lze vzdát hold této ikoně ČSSR, NDR, Kuby a dalších spřátelených států, interpreta takových hitů jako Včelka Mája, Trezor, Sou fár, Když muž se ženou …, Kakaová, Marcipánová, Marmeládová a dalších a dalších. Ano přátelé, redakci PZ se i přes nástrahy osudu podařilo dostat takřka na krok k této ikoně československého popu. Spatřili jsme lepší zítří, přátelé, spatřili jsme Gottland ! Je více než pochopitelné, že zbytek výletu byl zastřen mlhavým oparem myšlenek neustále se stáčejících k Mistrovi. Bylo příjemné jarně lesní počasí, jen s několika turisty na značených cestách, tu ze studánky zurčel potůček, tu ze stromu vyrážel choroš, tu ponechali dřevorubci několik pěkných pařezů přírodě kvůli. A po tom všem milí mladí čtenáři přišla třešnička na dortu – víkendový regionální fotbal. TJ Slavia Louňovice – FK Říčany 3:1, klobásy, pivo i ta slivovice přišly k duhu. Před odjezdem domů jsme si na zastávce pokrátili chvíli čekání malým soirée s výtvarným uměním v podobě krajinomalby na připravený skicák. Snad jednou v blízkém futuru i tyto naše dílka spatří světlo světa v důstojném prosstředí světových muzeí či galerií. Dnes však je jim souzeno být ukryty před zraky odborníků i čtenářu vaší nepravidelné revue.

Volají nám mimozemské civilizace přes Skype ?

album zde
Takřka za hranice reality, ba přímo za hranice naší sluneční soustavy vypravili se o tomto víkendu někteří členové KP SOS v rámci týdne oslav návštěvy doktora Holuba. Ostřílený zarostlý matador se vrátil z Birmingamu na krátkou státní návštěvu spojenou s oholením obou stran hlavy a přirozeně oživil poslední dobou poněkud skomírající společný život celého volnomyšlenkářského sdružení. Hlavním cestovatelským podnikem týdne se stal kočkomilný výlet do Hrusic s následnou poutí na Ondřejovskou hvězdárnu. I když byl časový rozpis celého podniku řádně našponovaný a větší část zpáteční cesty z Ondřejova se již odehrála za tmy, nelze než označit jedny z prvních společných jarních kilometrů za podařenou taškařici. Vždyť kdo jiný než Michal by nám svěřil sladké tajemství, jaký že je rozdíl mezi kuchyní domácí a kuchyní jako od maminky a my musíme ocenit Máju, že se během dne neuchýlila k malému domácímu násilí. Vytrvalost doktora Holuba nás zase zachránila před kultuním barbarstvím, když nás zlákal od pivního mámení k prohlídce muzea Josefa Lady. Ani posezení nad pěnivou pochoutkou jsme se ale nevyhnuli, vždyť pivo tak nějak k některým Ladovým obrázkům patří. Se sluncem pomalu sklánějícím se k západu se však otevřely i dveře lokálu a do kouře rozplývajícím se nad stolem místních fotbalistů nad stoly kdosi z nás zavelel přeci jen k dobytí vrchu Ondřejov. Co vám budeme povídat. Noční pouť krajinou se stala hitem víkendu. Sukces, veliký sukces! Tisíce děkovných dopisů i přes pozdní hodinu návratu došlo na adresu řídících orgánů sdružení i na některé úplně jiné adresy. Proto, kdo z Vás si ještě neobjednal videokazetu Jarní putování s KP SOS, pospěšte neboť zásoby již prý docházejí.

Oslavenci na Povltvaské stezce

album zde 
Konec října přinesl kromě jiného také dvoje výročí narození. Jubilejní čtvrtstoletí Pavla a o tři roky delší flizofické rozjímání pana Míšánka. A jak lépe oslavit takové jubileum než aktivně – výletem na místa slavná a zapomenutá. Takovým je i stezka k bývalým Svatojánským proudům, dnes pohlceným Štěchovickou vodní nádrží, nicméně stále tu ještě existuje kouzlo trampské romantiky říznuté semtam nějakým tím kutilským vylepšením (např. výtah na jídlo z udírny do chaty). Podle množství chatařů přebývajících ve svých srubech i v ne úplně vlídném počasí se dá předpokládat, že zdejší kraj se ještě hned tak nevylidní. No ale to už jsme odbočili daleko od původního tématu. Zpět k oslavě. Po sportovním odpoledni na nás v cíli ve Štěchovicích čekala bohatá kulturní veselice. Hned první hospoda byla volná a to byl teprve začátek. Po proslovech a gratulacích přišlo na řadu malé pohoštění a volná zábava ba přímo panáky. Oba oslavenci se k svému věku postavili takzavaně čelem a pohostili vyžírky nějakou tou lihovinou. A to se to pak připíjelo na zdraví. Až nám málem ujel autobus na Smíchov. Co se poté dělo dále na Hájích a v přilehlém okolí nám není známo, neboť redakčním cílem byla autobusová zastávka Peluněk.

Doktor Holub exkluzivně s pohledy odjinud

 S drobnými výtkami (já se z vás zvencnu) a obsáhlým popisem Birminghamu (plno aut, plno lidí, plno smradu) se přihlásil se svou pravidelnou zprávou o stavu unie za hranicemi dlící Petr Holub. Po technických a komunikačních problémech dokumentovaných mimo jiné v našem památníčku se snad zablesklo na lepší časy a mnozí z nás získali další fragment ze života našeho v současnosti jediného klubového cestovatele. Je potěšující, že se podle náznaků v dopise již podařilo doktoru Holubovi zapustit v Anglii kořeny. Jedna párty střídá druhou, jídla a pití co hrdlo ráčí, na sofa se vyhřívá černá perla z kontinentu (Isabela je černoška z Francie, aby bylo všem jasno), prostě takový malý industriální ráj na zemi. Ale to, co zřejmě hřeje našeho rodáka ponejvíce, je návrat lehké múzy drnkající do strun zvučného dřeva. Ano, jak je již z náznaků zřejmé, i přes nepřízeň osudu s dovozem vlastní kytary se doktor Holub stává po dnech půstu opět majitelem luzné dýhy, kterou po patřičné kutilské úpravě (chybějící struny, rozklížené ozvučnice) tak jako za starých časů na kontinentu může lámat jedno dívčí srdce za druhým. Nezbývá než popřát to jediné – lovu zdar, ó božský Lumíre ! We are ready for your bet ! (Jsme připraveni na tvou sázku !)

Petr Holub se loučí

V jednom z našich oblíbených podniků, ve Vínečku 33, se odehrálo rozloučení s dalším z našich zahraničních misionářů, vysloužilým rakeťákem P.E. Holubem. Muž křestanských zásad a širokého obzoru se stal novým vzorem pro mnohé z nás, které služba bližnímu dosud ponechávala bez odezvy, když si pro svůj zahraniční pobyt zvolil dobrovolnictví v jisté duchovní organizaci pečující o postižené spoluobčany na britských ostrovech. Rozlučkový večer tak byl symbolickou tečkou za jeho mládím a obdobím dospívání, které nahradila charita, péče a radost ze setkávání s novými výzvami. Hlavním cílem ročního pobytu v ústavu bude navazování novým kontaktů, zdokonalování hovorové angličtiny a třeba jednoho dne i seznámení s dívkou atraktivního vzhlednu nebo neméně atraktivního konta. Z tohoto důvodu naše osvětové centrum věnovalo již dopředu několik posledních soukromých pouličních přednášek aktuálně problematice menšinových komunit, soužití na malém prostoru a intimní prevence. Pro předodjezdové rozptýlení byla však zvolena oddechovější vlna – malá estráda v podání koho jiného než Fandy Smrčka, který si pro oslavence připravil roztomile jazykozpytnou přednášku na téma Podivuhodná jména některých generálů. Během vzpomínání na uplynulá léta v laskavé naruči sdružení ukápla nejedna slžička vína a také hermelín byl jak se patří uleželý a s oříškovou náplní. Poslední metro stihla většina z nás, snad až na některé vyjímky.